Sandra

S Aničkou jsem se potkala vlastně na úplném počátku mého těhotenství, kdy jsem neměla ani ponětí o tom, že je dula. Vlastně jsem v době našeho setkání ani nevěděla, že už čekám malou Natálku. Když jsem si s jinou kamarádkou povídala o tom, že by bylo fajn mít u porodu nějakou podpůrnou osobu, např. dulu a že shodou okolností jednu dulu zná – přece Aničku – tak bylo jasné, že mou dulou bude právě ona.

Líbila se mi myšlenka, že budu mít u porodu svého manžela, který je velmi citlivý, pečující, ale současně jsem cítila, že pro mě bude bezpečné mít u sebe i ženu, která mi bude rozumět tak, jak si jen ženy rozumí. O doprovázející ženě u porodu “dule” manžel ode mě slyšel poprvé a z počátku se tvářil trošku nedůvěřivě. Bylo mi jasné, že je mu potřeba za to neznámé slovo “dula” dosadit konkrétního člověka. S Aničkou jsem manžela seznámila ve velmi příjemné čajovně, kde jsme si povídali o našich očekáváních od ní. Pamatuju si, že už po prvním setkání na Radka udělala velice příjemný dojem. Nevadila mu myšlenka, že budeme u porodu všichni tři. 

Setkávání s Aničkou bylo pro nás oba i v mnohém učící, jelikož je Natálka naše první miminko, nevěděli jsme o porodu a péči o miminko spoustu věcí. Setkávání s Aničkou pro mě velmi příjemně doplnilo předporodní kurz, který jsem navštěvovala též. Jsem totiž tip “houba”, ráda si zjišťuji informace, rozumím věcem, tudíž jsem se snažila být vždycky “připravená” a Anička v tomto nasedala na moje potřeby a informacemi mě zásobila, což mi vyhovovalo. Současně mě velice empaticky a citlivě vyslechla v situaci, kdy mě přepadly různé předporodní úzkosti. Obavy se mnou rozebrala a mnohé se po potkání s ní rozpustily. 

V den porodu mi kontrakce začaly ihned ve frekvenci po 2 – 3 minutách, soustředila jsem se maximálně na sebe a Natálku a nejprve jsem vůbec neměla myšlenky na to, abych Aničku vůbec volala. Byla jsem já, Natálka a Radek a takto to bylo v pořádku. Až v porodnici Ráďa Aničku zavolal a došlo mi až s jejím příchodem, že jsem za její přítomnost u sebe velmi ráda. Zpětně si vybavuji zejména to, jak přirozeně nasedala na moje potřeby, aniž bych je musela pojmenovat. Citlivě nabízela péči, která krásně doplňovala tu Radkovu. Spolu vytvořili naprosto fungující tým a byla jsem moc ráda za to, že je u sebe oba mám. Před porodem jsem si plánovala, že chci u porodu zapálit svíčky, udělat si příjemné voňavé prostředí, přítmí, poslouchat relaxační hudbu, být ve všech možných polohách a hlavně ne na té “koze”…zpětně se tomu směju, protože při porodu jsem byla nejšťastnější vleže naboku právě na té koze, na které jsem ve finále i porodila :D. A porod to byl krásný, trvající od prvních kontrakcí 8 hodin, které utekly ani nevím jak J. Aničku jsem od počátku vnímala jako dulu – kamarádku, která bude u porodu pro mě a pro Radka. Pro Natálku tam byla porodní asistentka a tak to bylo dobře. Byly jsme s Aničkou a Radkem dohodnutí na tom, že pokud budu potřebovat, budou tam oba, pokud budu potřebovat jen Radka, Anička se stáhne a pokud budu potřebovat více ženství, Radek se stáhne. Tahle domluva byla pro mě moc důležitá, protože jsem nevěděla, jak samotný porod budu prožívat a koho u sebe budu chtít a koho vůbec. Po samotném porodu už nás Anička nechala spolu. Doma jsme se pak ještě potkaly, abychom si popovídaly o tom, jaký to byl pro nás všechny zážitek. Bylo pro mě zajímavé slyšet, jak vnímala porod Anička jako člověk zvnějšku. Aniččina péče měla začátek, vrchol u porodu i konec. Celá naše spolupráce byla o domluvě. Anička se přizpůsobovala tomu, co si přejeme, co potřebujeme. Nabízela, nevnucovala. Věděla jsem, že je Anička dula začínající a nevadilo mi to, důvěřovala jsem jí jako člověku a přizvala bych si ji znovu. Velké poděkování!